RUŠÍME UBYTKO A BOOKING

COSTA RICA 3

Sedíme zpátky na gate v letištní hale a posloucháme hlášení o zesilující sněhové bouři. Air Canada nám potvrzuje náhradní let za další 2 hodiny. Tak to už tady jednou bylo (naše poslední cesta na Havaj) a neuběhl od té chvíle ještě ani rok.  Bohužel musím Patricii potvrdit zrušení noclehu a přepočítávám v kolik hodin vlastně dorazíme na Kostariku. Vycházejí mě 4 hodiny ráno. To není nic, co chcete zažít.

Posouvají se nám termíny půjčení auta a všechno musíme domluvit trochu jinak. Bohužel už je pozdě na to otravovat někoho v Nomad America, protože v Kostarice se už dávno spí. To jenom my a dalších 200 lidí kolem řeší nenadálou situaci, ruší ubytování a snaží se zajistit ranní odvoz z letiště.

Mezi tím venku zuří opravdová sněhová bouře. Stále čekáme na nové letadlo a snažím se ignorovat přívaly sněhu na letištní ploše. Všechno co je k dispozici a má kola odhrnuje sníh z ranveje. Teda aspoň si to myslím, protože vážně není vidět dál jak 30 metrů za sklo letištní haly. Všichni jsou nervózní až nakonec 5 hodinové čekání utne hlášení, že naše letadlo je připraveno k letu a můžeme přejít k boardingu. Snad se to povede a my z téhle sloty odletíme. Strašně si to přeju, protože vím, jaké to je strávit na letišti nedobrovolně 24 hodin. Naše letadlo pojíždí na odmrazovací stojánku a silně sním houpe vítr.

Na křídlech máme tak 10 cm sněhu. 4 stroje pracují dlouhých 20 min a stříkají na nás ze všech stran nemrznoucí kapalinu. Mezitím se po ploše prohánějí ultra široké pluhy a odhrnují sníh. Bílou tmu přerušují úplně všude oranžové majáky. Okénka jsou tak zapatlané tou zelenou srágorou, že téměř nic není vidět. Odstartujme?

Vůbec nevidím že pojíždíme a dokonce to ani necítím. Pak uslyšíme silný hluk a tah motorů nás  zaboří do sedadel. Najednou všechno ztichne. Letíme? Podle náklonu ano! Všechno je takové tišší než obvykle. Asi to dělá ten sníh. Vítr smete neprůhlednou vrstvu z okénka a já vidím hvězdy a hustá oblaka pod námi. HURÁ, letíme, jsme na cestě do Kostariky.