JAK SE CESTUJE V THAJSKU
Odlehlý ostrov Koh Lao Liang nám na několik dní poskytl opravdovou samotu a odloučenost od lidí. Je to kus ráje s tropickou vegetací a kouzelnou pláží uprostřed Andamanského moře. Cestujeme po ostrovech jižního Thajska a k přepravě využíváme mořské cikány plující náhodně kolem. Stále více se přibližujeme k hranicím s Malajsií. Tady má však cestování úplně jiný rozměr. Vůbec nevnímáme, že jsme už přes 300km daleko od Krabi, odkud jsme před třemi týdny vyrazili.
Po náhodném rozhovoru se čtyřmi Švédy na pláži, jsme se nakonec rozhodli, že s nimi poplujeme do Trangu.
Tato varianta se nám zdála lepší a rychlejší, než se zase třepat přes celý Libong tuk tukem a potom zase dlohoocaskou do Hat Yao.
Neměli jsme sice představu o tom jak a kam se dostaneme z Trangu, ale zkušenost nám říkala, že to nějak dopadne.
Na longtail boatu jsme se nakonec dohodli, že pojedeme nějakým busem do Pak Bary. Přístav byl v mrtvém rameně řeky a břehy byly lemované chýšemi cikánů. Byl tak malý, že jsme vystupovali přes tři lodě.
Ovšem z přístavu Pak Meng, do Trangu je cesta dlouhá, naštěstí slečna která končila 4 denní směnu v kempu na Lao liang bydlí v Trangu. A tak jsme se sní domluvili, že se s ní svezem do města a pak si chytneme nějaký autobus…
Jak už to ale u improvizovaného cestování bývá, vše je nakonec jinak. Kousek před Trangem řidič s kterým jsme jeli najednou prudce šlápl na plyn a začal stíhat bílý minivan. Divokým kličkováním jsme se dostali vedle něj a přes stažené okýnko ukazoval na řidiče že „✌️Dva, dva lidi přistoupí.“ Místy bylo nutné prudce šlápnout na brzdu abychom se nesrazili s protijedoucími auty, ale záhy jsme byli zase vedle otevřeného okénka minivanu. Nakonec VAN odbočil u kaučukovníků na krajnici a van zastavil za námi.
Vystoupil řidič a s úsměvem nám otevřel dveře. Bude vás to stát 120 B, van jede do Satunu, ale blízko Pak Bary vám zastaví. Tam si chytnete nějaký tuk tuk do přístavu. Super, poděkovali jsme a nasoukali se do zcela plného minivanu. Tak to vypadá, že dnes budeme nocovat na Tarutao, pokud v Pak Bare chytneme poslední loď. Ale plánovat kolem oběda kde budeme spát? Tak na to je ještě příliš brzy 😉On totiž takový minivan neslouží pouze pro přepravu lidí, ale zároveň je to pošta, přeprava chromých, balíkových zásilek, surovin pro kuchyně a rozvoz jídla atd..málem bych zapomněl že také rozváží děti do škol. Že je to celé šílené? To jsem vám ještě nevypravoval jak mě na ostrově Libong vyhodil řidič tuk tuku ven, abych pomohl tlačit do kopce, že to jinak nevyjde… 🤣 Vážně, na kopci na mě zase počkal a frčelo se dál.
Teď jsme ale u Satunu a v minivanu se strhla vášnivá diskuse kdo kam jede. Šťebetající thajky přemluvily řidiče aby nás pět, kteří chtějí jet do Pak Bary vysadil přímo ve městě. Prý když se šábnem a každý dá 50B tak nás tam řidič hodí. Celé je to o smlouvání, to je tady v Thajsku naprosto běžná věc. Kdo nesmlouvá, je v očích thajců hlupák. Tady nemá cenu nic cíleně organizovat. Vše se řeší samo, postupně, během dne. V Pak Baře jsme se ocitli v centru ohromného humbuku. Ani jsme nestačili zaplatit řidiči a už u nás stáli dva Thajci, že nás hodí do přístavu.
Došli jsme ke dvěma motorkám a než jsem stačil Hanku instruovat jak na to, zmizela i Thajcem v rušné ulici a oblaku modrého dýmu motorky… zahlédl jsem jen mizející modrý batoh na zádech. Ale to už jsem seděl Taky na motorce a kličkovali jsme přeplněnými uličkami Pak Bary. Obvykle mám pro strach uděláno ale slalom v městské dopravě byl adrenalinový zážitek… bez přilby s batohem na zádech jsme se drali na pool position mezi auty na semaforu. Červená nečervená Motorky tu mají absolutní přednost. Aspoň jsem to tak pochopil. Ještě že jsem měl sluneční brýle.! Pořád jsem vykukoval z poza Thajce jestli náhodou neuvidím Hanku.. Jo! V dálce jsem zahlédl batoh….. levá, pravá a už byli před autobusem… Takhle ten závod nevyhrajem, říkal jsem si v duchu. Jenže stará Honda měla co dělat aby nás dva uvezla a byla o poznání línější než skútr na kterém valila Hanka.
Do přístavu jsme ale dojeli společně, protože můj řidič byl starý mazák a zjistil, že se dá jet po 4 proudové cestě mezi auty po středové čáře. Byly to trochu nervy , ale dojeli jsme v pořádku a bez nehody. Což já považuju za asi největší úspěch – čert vem loď. V přístavu jsme si koupili lístky na ostrov Koh Tarutao a zbyla nám i hodina na oběd.
Asi posledním dopravním prostředkem do různorodé skládačky v Thajsku nám chyběl speed boat, když nepočítám slony, a další zvířata. Už na molu to silně smrdělo benzínem. Když jsme však nastoupili na rychlý člun pro cca 20 lidí, měl jsem pocit, že benzín teče rovnou po palubě. Tady kdyby si někdo zapálil, tak s jistotou vyletí vyletí do vzduchu celý přístav!
Trojice masivních motorů Honda, budily respekt už při nastupování. A to běžel jenom jeden na volnoběh. Kapitánský můstek se ničím nelišil od našich lavic, akorát vedle něj byly 3 rozviklané páky se spoustou volných drátů na ovládání každého ze tří motorů. Když jsme vykroužili zatáčku z přístavu, řidič nemilosrdně zatáhl všechny páky do krajní pozice, motory zavyly, a příď se postavila směrem ke slunci. Zrychlení bylo neuvěřitelné a za pár vteřin jsme uháněli 100 kilometrovou rychlostí směrem k Tarutau. Na rozdíl od zbytku posádky nečinily kapitánovi problém ani 2 metrové vlny a neustále se zvětšující smrad z benzínu. Loď narážela na vlny takovou silou, že vše kolem padalo na palubu a do člunu stříkala voda přes veškeré možné zábrany. Někteří zelenali, jiní se smáli, další zvraceli, ale kapitán neubral. Na ostrově jsme byli za 20 min i když lodní řád říkal 1 hodinu. Odhaduju že jsme svištěli tak 100km/h. Asi bylo potřeba dohnat zpoždění….
V podvečer jsme dorazili na ostrov Tarutao. Je to jeden z největších Thajských ostrovů a leží na samotné hranici s Malajsií. Všude kolem se rozléhá nedotčená příroda a od dob, kdy sloužil jako lágr pro politické vězně, se tady toho moc nezměnilo. Ale to už je jiný příběh, na další ALOHA PÁTEK.
