LEVADA Caldeirão Verde
Dnes vás vezmu na tropickou MADEIRU a projdeme si jednu z jejich nejkrásnějších levád.
LEVADA je označení pro uměle vytvořený vodní tok, který z návětrné strany hor Madeiry, svádí vodu na závětrnou, kde voda chybí. Délka levád je různá a může mít i desítky kilometrů. Jejich síť je spletitá a jedna navazuje na druhou.
Vyjíždíme brzy ráno, protože se chceme vyhnout záplavě turistů, což se nám osvědčuje a na parkovišti nad městečkem Santana pod horou Pico das Pedras parkujeme jako první.
Vyjeli jsme až k horské chatě Queimadas, což byl výchozí bod pro naši dnešní levadu. Parkování je zde velmi omezené, a tak bylo dobře, že jsme vyjeli brzo ráno.
Dříve domorodci nechápavě vrtěli hlavou, proč jim cizinci courají podél závlahových kanálů. Pak si řekli, že na tom asi něco bude, a začali se o souběžné cesty podél levád víc starat.
Abyste pochopili jak neuvěřitelně pracná je síť levád, je zapotřebí si uvědomit, že hory na Madeiře jsou téměř kolmé a veškeré levady v nich jsou vytesány ručně!!! A když je stěna téměř kolmá, musí se do ní vysekat kapsa tak, aby se tam levada vlezla.
Pak už jen spočítat ten správný sklon, což je na 20ti kilometrech v horách úplná maličkost 🙂 A tak je postaveno na madeiře přes 2000 km levad!!! Ale místní tvrdí, že je jich tu přes 5000 km.
Vyrážíme podél levády vstříc peklu.
Levada do Caldeirão Verde (Zelený kotel) je jedna z náročnějších levad a my jsme ji ještě vylepšili o variantu Caldeirão inferno (Pekelný kotel). Cesta do pekla je však před námi a rychlým krokem pokračujeme širokým chodníkem kolem levády hustým madeirským lesem, ze kterého se nám občas naskytne pohled na severní pobřeží ostrova.
Čím víc jsme postupovali do nitra pralesa, tím víc jsem žasnul nad technickým umem a dokonalosti tohoto díla.
Levada v podstatě kopíruje po vrstevnici terén celé Madeiry jenom s minimálním klesáním. Komplikovanost a pracnost tohoto díla dojde člověku až na místě samotném. Pokud se vám do cesty postaví hora je potřeba do ní vysekat tunel. Celkem je tu přes 140 kilometrů tunelů !!! To všechno ručně před pěti sty lety a bez techniky.
Po hodině chůze přicházíme na další rozcestí se stezkou, která vede z vesničky São Jorge na Pico Ruivo. My se však držíme naší levády, nasazujeme čelovky a jdeme prozkoumávat tunel, u kterého z počátku nevidíme na jeho konec, protože jak posléze zjišťujeme, vede do zatáčky.
Pokud se nám zadaří, tak budeme mít možnost projít tak 120 km levad a to je pouhých 6 % z toho co je tu vybudováno….
Většinu úseků po kterých se dá jít, tvoří samotný okraj levady. Šířka chodníku není větší jak 30 cm. Voda v levádách je křišťálově čistá a studená. Levady jsou spíše úzké a hluboké. Je to kvůli tomu, aby z nich byl co nejmenší odpar.
VIDEO: Na druhou stranu jsou opravdu víc jak 500m hluboké strže
Caldeirão Verde, česky zelený kotel, jemuž vévodí obří stometrový vodopád. Celou scenérii si vychutnáváme sami. Vstávat brzo se na Madeiře vyplatí.
Některé úseky jsou už dnes zborcené nebo neprůchozí a tak se musí obejít jinudy. Hanka se v té zeleni trochu ztrácí. (vpravo dole)
Od vodopádu se vydáváme dále pěšinou stejného rázu jako doposud a nezadržitelně se blížíme ke konci údolí. Po kilometru se od levády odpojujeme a stoupáme po schodech, abychom se napojili na další levádu vedoucí zhruba 150 výškových metrů nad námi – Caldeirão inferno.
Panorama okolních kopců i s vodopádem Inferno
Schody končí u vstupu do nejdelšího přístupného tunelu na Madeiře, který je dlouhý přibližně 2 a půl kilometru a k našemu překvapení z něho vyúsťují koleje. My se však tímto tunelem nevydáváme, upřímně ani nevím, jestli bych na to psychicky měl, a odbočujeme doprava hned na začátku tunelu.
Následuje nejhezčí část našeho výletu, mnohými hodnocená jako nejkrásnější cesta na Madeiře. Zahajuje jí malý vodopádek přes cestu, který probíháme do navazujícího tunelu. Na cestě se střídají krátké tunely s úseky s výhledy zpátky na údolí.
Tunelů je ke konci víc než dost, jeden následuje druhý. Po chvíli jsme vyšli na takovém velice zajímavém místě. Ocitli jsme se uprostřed třech hlubokých roklí. jsou to vlastně „kalhoty“ Stékají se tu dva vodopády do jednoho a odtékají hlubokou soutěskou dole.
Jeden ze dvou vysokých vodopádů, které tady tekly. Nad ním je vidět ještě jeden.
Klaustrofobik by tady zkolaboval hned na začátku.
Hanka mizí do dalšího tunelu, jehož vstup je částečně zabetonovaný.
Poslední tunel nás docela potrápil, byl totiž částečně zatopený. Museli jsme si vyzout boty a brodit se po kolena bosky.
Protahujeme se úzkou skulinou do dalšího tunelu a pokračujeme po levádě, která po chvíli mizí, a my po krátkém stoupání staneme pod minimálně 100 metrovou zelenou stěnou, která obklopuje celé údolí a po které všude kam se podíváme, stékají potůčky vody. Před námi se objevuje vodopád na konci levady. Je úžasný a vysoký stejně jako na Havaji.
Cestou do pekla jsme potkali celkem 2 lidi, které jsme předešli. Zpátky už je to podstatně horší. U zeleného kotle potkáváme skupinu Nizozemských turistů, kteří se ptají, jestli je po cestě něco zajímavého a jestli to stojí za to….. Nemám slov a s úsměvem odcházíme. Cesta zpět trvala 3 hodiny a měli jsme oba docela dost. Celkově nám trail zabral 6 hodin.
